5/6/2009
Jaké bylo Pražské jaro 2009?
Na závěr letošního Pražského jara vám nabízíme stručné a přirozeně jen mezerovité ohlédnutí za některými festivalovými událostmi předchozích dnů prostřednictvím novinových ohlasů.
Ještě před zahájením letošního ročníku způsobil pořadatelům těžkou hlavu
dirigent Neeme Järvi, který kvůli onemocnění musel zrušit svoji
účast na otvíracích koncertech.
S nezbytnou dávkou štěstí se nakonec vše obrátilo v dobré, když
podle Petra Vebera v Hospodářských novinách „polský dirigent Antoni Wit
otevřel Pražské jaro romanticky vášnivou Smetanovou Mou vlastí. Podtrhl
v partituře kontrasty a připomněl koncertem v Obecním domě, že každá
velká hudba nabízí řadu možných přístupů a výkladů, aniž by tím utrpěla.
V podmínkách, které měl k dispozici, odvedl maximum“. S tímto
hodnocením se ztotožnil také Jindřich Bálek v Lidovkách:
„Pětašedesátiletý šéfdirigent Varšavské filharmonie Antoni Wit se této role
zhostil bez zaváhání, energicky a s jednoznačným úspěchem“. Rovněž
podle Věry Drápelové v Mladé frontě DNES zněla Má vlast „energicky a
přímočaře. Kladem provedení byla neuspěchanost a vyváženost. Člověk měl pocit,
že skutečně poslouchá sled přirozeně barevně vymalovaných romantických obrazů
z historie a přírody, ať už vznešených či dramatických“. Přesto
kritička neshledala zahajovací koncert „výjimečnou událostí“, byť přiznala, že
„s ohledem na komplikované okolnosti ho lze považovat za úspěšný“.
Spokojenost samotných pořadatelů se odrazila v tom, že si polský Maestro odvážel z Prahy pozvání na ročník 2012, kdy by měl s sebou přivézt i Varšavskou národní filharmonii.
Pěvecké hvězdy festivalu
Bez výjimky dostály očekávání všechny hvězdy, jejichž vystoupení přinesly zážitky, na které budeme dlouho vzpomínat. „Skvělých šest árií v programu, ovace vstoje a k tomu tři plnocenné přídavky – taková je bilance recitálu peruánského tenoristy Juana Diega Flóreze, který naplnil očekávání a stal se v pátek skutečně prvořadým hvězdným hostem Pražského jara,“ – shrnul hned v úvodní větě svého referátu pocity z pražskojarního debutu slavného pěvce Petr Veber v Hospodářských novinách. Rovněž Dita Kopáčová Hradecká nadepsala veskrze pozitivní recenzi Flórezova recitálu v Lidových novinách nadpisem: „Návštěvníci Pražského jara se setkali s dokonalostí“. Vladimír Říha v Právu vyzdvihl také podíl doprovázející Pražské komorní filharmonie s dirigentem Christopherem Franklinem, která se nadto „blýskla i podáním několika orchestrálních čísel“.
„Hlasitými ovacemi vstoje“ skončil podle nadpisu zprávy ČTK recitál
pěvkyně Martiny Jankové. Ve Švýcarsku trvale žijící umělkyně při svém
prvním hostování na Pražském jaru přesvědčila, že její úspěchy na předních
zahraničních operních scénách ve spolupráci s dirigenty formátu Johna
Elliotta Gardinera, Nikolause Harnoncourta, Reného Jacobse či Franze
Welsera-Mösta jsou zasloužené. „Její křehký, ale jistý soprán reagoval na
každou emotivní nuanci textu. K tomu se přidala uměřená mimika a
odpovídající gesta. Janková má i nepřehlédnutelné herecké nadání, díky
němuž dokázala podat melodie tu hravě, tu žalostně a leckdy vtipně až
komediálně, ale vždy citlivě dodržela komorní provedení“ – napsala Lucie
Borovičková v E15. Výmluvné bylo ovšem i stručné shrnutí, jímž
nadepsal recenzi v Hospodářských novinách Petr Veber: „Jankovou už Češi
přijali za svou“. Věra Drápelová připomenula v Mladé frontě DNES, že na
celkové úrovni koncertu se podíleli nejen stálý švýcarský doprovazeč pěvkyně
Gérard Wyss, ale také houslistka Adéla Štajnochrová a cellista Petr Nouzovský.
Svůj referát uzavřela jednoznačným konstatováním: „Byl to další výjimečný
vokální večer letošního Pražského jara“.
V příští sezóně uslyší pěvkyni domácí publikum v Mozartově opeře
Idomeneo v Národním divadle a speciálně pro Pražské jaro
2011 připravuje Martina Janková nový projekt ve spolupráci se souborem
Collegium 1704 Václava Lukse.
Podle Petra Vebera v Hospodářských novinách se Pražské jaro rovněž pozváním Susan Graham „postaralo o zážitek všem, kdo jsou ochotni nechat na sebe působit hudební poezii obsaženou v koncertních písních“. Také případě sympatické americké pěvkyně recenzent neopomenul připomenout výkon doprovázejícího klavíristy Malcolma Martineau, který „kouzlil krásné detaily v měkkém zvuku, byl básnivý a pozorný“.
Vyloženou lahůdkou se stal večer italského souboru Il Giardino Armonico, který doslova ozdobila svým andělským hlasem v Praze oblíbená Bernarda Fink – tentokráte v raně barokním repertoáru, ve kterém ji domácí publikum živě ještě neslyšelo. Podle Petra Vebera „pěvkyně se za uplynulá dvě desetiletí díky jemnému a tvárnému hlasu stala nejen specialistkou na starou hudbu, ale také svrchovanou univerzální umělkyní a už také hvězdou. V Rudolfinu zpívala krásně ztišeným, klidným a pokorným způsobem především duchovní kantátu Il Pianto di Maria od Giovanniho Battisty Ferrandiniho a scénu Pianto della Madonna od Monteverdiho.“
Očekávání dostála také Dagmar Pecková, která procítěným podáním podtrhla půvab mladistvého cyklu Martinů Nipponari. Za pozorné spolupráce Jiřího Bělohlávka s Pražskou komorní filharmonií uvedla pěvkyně ještě výběr z šarmantních písní u nás neznámého francouzského skladatele Josepha Cantelouba, jejichž vtip a folklorní zabarvení jí podle Vladimíra Říhy daly ještě „více možností ukázat přednosti svého projevu“.
Jedním z letošních festivalových vrcholů byl orchestrální večera Drážďanské filharmonie, což bylo poznat už z nadšené
odezvy ve stoje aplaudujícího publika i z vašich uznalých komentářů
hudebních kritiků bezprostředně po skončení koncertu. Fascinoval bezchybný a
dojímavě podmanivý přednes Mendelssohnova koncertu nestárnoucí a stále půvabné
Anny-Sophie Mutter stejně jako kultivovaný zvuk orchestru a
přesvědčivá koncepce zpaměti dirigujícího velikána Kurta
Masura, s kterou se zmocnil Dvořákovy Novosvětské.
Na odpolední tiskové konferenci před koncertem v hotelu Mandarin
Oriental mimochodem Masur opětovně zopakoval svoji oblíbenou charakteristiku
Pražského jara coby „nejdůležitějšího kulturního pojítka mezi Východem a
Západem v éře železné opony“ .
Svátky orchestrálního zvuku
Jako „svátek orchestrálního zvuku s výjimečnými sólisty“
charakterizoval dvojici koncertů orchestru Severoněmeckého rozhlasu
z Hamburku s dirigentem Christophem von
Dohnányim Jindřich Bálek v Lidových novinách. O „velkém
lesku“ obou koncertů se zmiňuje také Věra Drápelová: „Jemné detaily
spolupráce Dohnányiho s orchestrem, v jehož čele stojí od roku 2004,
je ukázkou vzorného souladu, kdy dirigentovi stačí naznačovat a orchestr vytváří
jeho představy“.
O sólistovi prvního z večerů napsala, že „demonstroval umění
písňového interpreta. Hampson umí vystavět drama na malé ploše, vyprávět text, aniž
by přitom přestával zvučně zpívat, a přidáme-li k tomu i řeč jeho
těla, je účinek zaručený“.
U německého houslisty Franka Petera Zimmermanna v koncertu Bohuslava Martinů
zdůraznila „křišťálový lesk“ jeho tónu, zmíněný rovněž Bálkem, který ho označil
za „zvukový zázrak“. Stejná charakteristika se ovšem podle Bálka
vztahovala také k výkonu samotného orchestru a „k jeho zářivě čistému
zvuku, v němž nejen nezmizí žádný detail, ale každý má svůj smysl a
proporci. Byl to snad nejkultivovanější zvuk, jaký tu kdy rozhlasový orchestr
nabídl a nejeden orchestr filharmonický by se od něj mohl učit“.
Pařížský Orchestre des Champs-Elysées nabídl netradiční pohled na interpretaci romantické hudby dobovými nástroji a s jistotou doprovodil dalšího hvězdného sólistu Stevena Isserlise v Schumannově violoncellovém koncertu.
Na večeru Lucemburského filharmonického orchestru soustředil pozornost hlavně Nikolaj Luganskij virtuózním přednesem Rachmaninova koncertu č. 3, považovaného za jedno z nejnáročnějších děl světové klavírní literatury.
Obdobně tomu bylo na koncertu Janáčkova komorního orchestru z Ostravy, kde jsme podle konstatování Vladimíra Říhy v Právu „zažili i jedno radostné překvapení – výkon arménského klavíristy Sergeje Babajana v Klavírním koncertu Alfreda Schnittkeho byl senzací večera a byl náležitě publikem oceněn“.
Pravděpodobně zklamání způsobil svým četným příznivcům Ivan Moravec, kterého při festivalovém vystoupení s Jihočeskou komorní filharmonií musel kvůli poranění ruky narychlo zastoupit Petr Jiříkovský.
Příměsí autenticity se vyznačoval koncert Basilejského komorního orchestru, navazujícího na někdejší proslavené těleso Paula Sachera, z jehož repertoáru předneslo mj. pro něho zkomponovaná díla Martinů a Stravinského. Hostování švýcarského ansámblu na Pražském jaru obohatilo nadto festival o novou tvář – nejmladšího příslušníka rodinné dirigentské dynastie, sedmatřicetiletého Kristjana Järviho, který svoji profesionální kariéru začínal jako asistent Esa Pekky Salonena v Losangeleské filharmonii.
V čele České filharmonie stanul bývalý umělecký šéf Zdeněk Mácal. Podle Petra Vebera tento večer „připomněl to dobré z jejich spolupráce – angažovaně připravenou a dobře znějící hudbu i dramaturgickou podnětnost“. Platilo to jak o vzorovém provedení jednoho z nejvýznamnějších orchestrálních děl Bohuslava Martinů – Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, tak o Beethovenově 7. symfonii, „zahrané bez přehnaného patosu, která předcházela pozoruhodná „ouvertura“ – čtvrthodinová kompozice Fantasia on an Ostinato současného amerického autora Johna Corigliana, Mácalovi během jeho let prožitých ve Spojených státech věnovaná… Zařazení této skladby bylo velkým kladem večera“. S Veberovým hodnocením se v zásadě ztotožnili také ostatní recenzenti.
V několikeré roli se prezentoval v letošním ročníku reprezentant
nejmladší dirigentské generace Jakub Hrůša. Přesvědčil svým
hudebním nastudováním nového premiérového uvedení Rusalky v Národním divadle, pod jeho pozorným vedením se
v sympatickém světle představil „jeho“ bývalý orchestr Filharmonie Bohuslava Martinů ze Zlína se sólisty Bohuslavem Matouškem a Régisem Pasquierem
v koncertantním houslovém duu Martinů a nadto se svou nynější Pražskou komorní filharmonií ochotně převzal koncert
odřeknuvšího Šanghajského symfonického orchestru.
Za její vpravdě entuziastické asistence zaujal Pražany i zahraniční
hosty festivalu hned při svém prvním pražskojarním vystoupení čínsko-americký
pianista Mei-Ting Sun virtuózním provedením oblíbeného Čajkovského
klavírního koncertu nejenom ekvilibristikou prstové techniky, ale také nemenší
dávkou plnokrevného muzikantství.
Historická hudba
Vrchovatě uspokojil letošní ročník také příznivce historické hudby. Robert Hugo s vokálně-instrumentálním ansámblem Capella Regia je přilákal do zatím pro většinu hudební veřejnosti neznámého prostoru bývalého refektáře jezuitského profesního domu na Malostranském náměstí, který tak znovu ožil hudbou malostranských jezuitů včetně skladeb vytvořených pro jejich sousední svatomikulášský chrám.
V kostele Matky Boží před Týnem připravil skvostný händlovský program
v podobě skladatelova oratoria Vzkříšení Václav Luks, který se – podle Hospodářských novin –
„jednoznačně stává klíčovou postavou tuzemského dění v interpretaci
staré hudby… Barokní hudba pod jeho rukama ožívá velmi plasticky a jeho
soubor Collegium 1704, obohacený některými zajímavými osobnostmi ze
zahraničí, naplňuje představy o hře na dobové nástroje s velkým
muzikantským šarmem“.
Autor článku Peter Veber rovněž vyzdvihl výkony dalších spoluúčinkujících
– „mladého argentinského basbarytonisty Lisandro Abadie,
nesporného pěveckého favorita koncertu, ale i další sólisté v čele se
Simonou Houda-Šaturovou byli vynikající. Kateřina
Kněžíková, jeden z nejslibnějších hlasů nastupující generace,
dokonce zpívala na záskok, podobně jako už nedávno ve Stavovském divadle při
Händlovu Rinaldovi… V kombinaci s komorním sborem a
s mladými sólovými zpěváky jde o sestavu, na kterou česká hudební
scéna může být hrdá“.
Charismatický virtuóz na historickou violu da gamba Jordi Savall kromě vlastního nočního recitálu představil tentokráte další veskrze originální projekt se členy Nederlands Blasers Ensemble a jako při svých předchozích vystoupeních na Pražském jaru také letos překvapil. Podle Věry Drápelové „se pódium Dvořákovy síně Rudolfina proměnilo v interiér jako z pohádek tisíce a jedné noci. Atmosféru víkendového koncertu, nazvaného Tanec větru, navodilo i barevné svícení a promítání orientálních motivů. Po boku Savalla, který hrál na rebab, zasedli jeho přátelé s dalšími orientálními nástroji a nechyběl ani perkusista Pedro Estevan. Začala plavba po středomořských přístavech, v nichž se ve středověku křižovaly cesty lidí, kteří hledali štěstí v nových končinách. A tak i v hudbě z té doby se prolínají vlivy evropské a orientální… Navíc se objevili i dva žongléři a předváděli kousky s kužely, míči i hudebními nástroji… Byla to zkrátka jakási hudební fantazie, možná trochu bizarní a bláznivá, ale mistrovská a zábavná. Po koncertě se místo přídavků muzicírovalo a popíjelo ve foyer“.
Kombinaci staré a nové hudby přinesla vystoupení Saského vokálního ansámblu z Drážďan výběrem z Bachových motet a duchovních skladeb Petra Ebena, i zdařilý varhanní recitál Jaroslava Tůmy, který dal v Týnském chrámu zaznít hudbě někdejšího tamního varhaníka a regenschoriho Josefa Segera rovněž ve spojení s Ebenem a nádavkem skladbou amerického minimalisty Philipa Glasse Mad Rush.
Komorní hudba
Houslista Ivan Ženatý s pěvkyní Lucií Ceralovou záslužně připomenuli za inspirativního průvodu klavíru Stanislava Bogunii k naší škodě jen zřídka uváděného a shodou okolností letos jubilujícího Josefa Bohuslava Foerstera.
Hudbě 20. století byl beze zbytku věnován koncert Českého noneta, které v podnětném programu uvedlo vedle děl Martinů skladby jeho pařížského učitele Alberta Roussela, jediného českého žáka Jana Nováka a rodinnými pouty se skladatelem spojené Geraldiny Muchové.
Vděčného ohlasu se na dvou večerech dočkalo souborné provedení kvartetního díla nedávno zesnulého Viktora Kalabise v zanícené interpretaci členů Kocianova a Zemlinského kvarteta.
V rámci oslav 100. výročí existence pražského biografu Lucerna bylo promítnuto klasické dílo z éry němého filmu Erotikon režiséra Gustava Machatého s nově zkomponovanou a živě provedenou hudbou letošního pětasedmdesátníka Jana Klusáka.
Mladí členové skladatelského a interpretačního sdružení Konvergence zarámovali vlastní autorské příspěvky dvěma klasickými díly nové hudby ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století George Crumba (smyčcové kvarteto Black Angels) a Kaiji Saariaho (Lichtbogen).
Mozaiku současné hudby vhodně doplnil pozitivní energií prosycený jazz kvinteta Dave Hollanda.
Festival na divadelních prknech
V divadelní řadě soustředilo největší pozornost nové nastudování Rusalky, baletní večer sourozenců Bubeníčkových a jejich přátel, ale také obnovená inscenace Verdiho Otella ve Státní opeře s tureckým tenoristou Efe Kislalim a Christinou Vasilevou v roli Desdemony.
A konečně provedení „filmové“ Symfonie Pán prstenů ve zcela vyprodaném velkém sále Kongresového centra lze také uvedení tohoto multimediálního projektu hodnotit v rámci festivalu za zdařilé zejména svým záběrem na široké vrstvy nejmladších posluchačů.
Další fotografie
