Cesta k Berlínským filharmonikům

12/11/2011 | Novinky

V roce 2006 jsem se účastnil soutěže Pražského jara a od roku 2010 koncertuji jako člen Berlínské filharmonie v rámci stipendia při Karajanově Akademii. Když jsem přemýšlel, co mají tyto dvě události společného, dospěl jsem k závěru, že je to jedno slovo: svědomí. Právě díky svědomí může znát člověk míru úsilí, které by měl vkládat do svého konání - neplatí totiž vždy, že více vloženého úsilí se rovná většímu úspěchu. Do soutěže Pražského jara jsem šel s čistým svědomím, věděl jsem, že jsem přípravě dal maximum a že na pódiu tedy mohu zklamat pouze sám sebe. Díky kombinaci správného soustředění a štěstí jsem v soutěži došel až do finále a uspěl.

A proč mluvím o svědomí v souvislosti s hrou v orchestru? Protože právě to je ten "tajný motor" světových orchestrů. Ani posluchač v první řadě nedokáže rozpoznat, zdali zahrál falešně ten, či onen hráč. Leckdy to nepostřehne ani zkušený dirigent. Vždy jsem myslel, že se lze do určité míry v orchestru "schovat" a třeba šetřit síly na koncerty příští. Jakmile jsem však přišel do Berlínské filharmonie, poznal jsem, že musím hrát každý takt, každou notu "na plno", s čistým svědomím… Jen tak se energie jednotlivých hráčů shlukuje, směřuje stejným směrem a může působit svou palebnou silou na sluch posluchače!

Mé působení ve filharmonii končí v létě 2012 a já se budu znovu soustředit na sólovou kariéru, kterou odstartovalo Pražské Jaro v roce 2006. Už teď však mohu - s klidným svědomím - říci, že ty dva roky pro mne byly nevyčerpatelným zdrojem inspirace a vědomostí.

Tomáš Jamník, violoncellista