Pražské jaro je fenomén. Přečkalo všechny zvraty dějinné a politické, i změny vkusu a dramatické kulturní poryvy. Přečkalo je, protože ve všech dobách zůstalo dost posluchačů, připravených ocenit a vychutnat skutečnou uměleckou kvalitu.
Václav Klaus prezident České republiky
Založení festivalu
Když v roce 1946 slavila Praha a spolu s ní celá Československá republika první výročí ukončení válečného konfliktu, zrodil se současně s oslavami 50. výročí založení České filharmonie Mezinárodní hudební festival Pražské jaro.
V jeho vzniku se zúročily dlouholeté, bezmála sedmdesát let trvající snahy pražské hudební veřejnosti včetně německy hovořící menšiny o pořádání každoročních hudebních slavností s účastí špičkových sólistů a předních orchestrů z celého světa.
U jejich počátků byly v osmdesátých letech 19. století autorské operní cykly pražského Neues Deutsches Theater, pořádané od roku 1900 až do vypuknutí 1. světové války pod názvem Mai-Festspiele, kdy se k původně jen operním představením přidaly rovněž činoherní inscenace a koncerty. Mezitím se k této iniciativě přidalo vlastními operními cykly českých skladatelů také Národní divadlo a na jaře roku 1904 se uskutečnil i první památný Český hudební festival, na němž se už podílela Česká filharmonie.
V meziválečných letech se podobné velkorysé hudební svátky s účastí zahraničních umělců uskutečnily v Praze třikrát pod patronací Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM). V pohnutém období nacistického protektorátu oživil snahy o konání pravidelného festivalu v podobě Pražských hudebních májů dirigent Václav Talich.
U kolébky vlastní historie Pražských jar v prvním poválečném roce stál další z velkých českých dirigentů, umělecký šéf České filharmonie Rafael Kubelík. Od samého počátku se tato iniciativa setkala s příznivým přijetím u české kulturní veřejnosti i politické reprezentace, když záštitu nad novým festivalem převzal prezident Československé republiky Edvard Beneš, který ve své zdravici napsal:
„Vítám myšlenku pořádání mezinárodního hudebního festivalu, který po těžkých letech válečných přivádí do Prahy výkvět tvůrčích i reprodukčních umělců ze zemí našich spojenců a přátel, a přeji této významné umělecké manifestaci plný zdar.“
Od úvodního ročníku tak nepřetržitě až do současnosti probíhají festivaly Pražské jaro s podporou nejvyšších státních orgánů.
Svět na Pražském jaru
Vedle české hudby a jejích národních klasiků (Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů) kladly první festivalové ročníky zákonitě důraz na hudbu a její reprezentanty ze čtyř vítězných velmocí protihitlerovské koalice. Spolu s umělci ze Spojených států amerických (na Pražském jaru si v letech 1946 a 1947 odbyl svůj mezinárodní debut později věhlasný dirigent Leonard Bernstein), Velké Británie a Francie se festivalu už od jeho vzniku zúčastňovali také špičkoví sólisté, pěvci a dirigenti z tehdejšího Sovětského svazu.
Slavní debutanti a Soutěž Pražského jara
Kromě v hudebním světě už etablovaného houslového virtuóza Davida Oistracha přijížděli z Ruska každoročně do Prahy také zástupci nastupujícího hudebního mládí, kteří si právě v konkurenci se svými kolegy z jiných zemí odbyli na Pražských jarech svůj křest ohněm. K těm nejslavnějším patřili fenomenální klavírista Svjatoslav Richter a violoncellista Mstislav Rostropovič, vítěz mezinárodní soutěže mladých talentů, která v rámci festivalu probíhá už od jeho druhého ročníku v roce 1947.
Pražské jaro je od roku 1957 zakládajícím členem Světové federace mezinárodních hudebních soutěží se sídlem v Ženevě. Právě úspěchy, kterých dosáhly desítky těchto mladých hudebníků v soutěžích Pražských jar, byly prubířskými kameny jejich uměleckého zrání a zpravidla odstartovaly jejich kariéru i v ostatních zemích světa.
Antonín Matzner
O slavných umělcích, kteří na festivalu vystupovali, můžete dále číst
v článku Slavní hosté.
